A proč piješ? Abych zapomněl, že piju.

"Na další planetě bydlel opilec. Návštěva u něho byla jen krátká, ale malého prince velice rozesmutnila. „Co tady děláš?“ řekl opilcovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví. „Piju,“ odpověděl smutně opilec. „A proč piješ?“ zeptal se malý princ. „Abych zapomněl,“ řekl opilec. „Abys zapomněl na co?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat. „Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se opilec a sklonil hlavu. „A proč se stydíš?“ vyptával se stále malý princ, protože by mu byl rád pomohl. „Stydím se, že piju!“ řekl opilec a nadobro se odmlčel. A malý princ zmaten odešel.“

Rozptýlení. Nechat se pohltit jednou aktivitou a zapomenout na svět okolo.

Myslím, že tenhle jev je nám až příliš dobře známý, jen si to asi dost nepřipouštíme.

Jako malá jsem věčně hrála hry na počítači, až teprve když jsem se dozvěděla, že je to "špatné," tak jsem přešla na sledování seriálů, protože to se mým rodičům zdálo OK. Alespoň do té doby, co jsem sledovala seriály s titulkama, protože tím se přece učím anglicky. Jejich logikou bylo spíš, že jediné, co je v životě užitečné, je učit se věci do školy, nejlépe ještě k tomu navíc, a když se zrovna neučím, tak běhat po zahradě, vyhlížet nedočkavě, kdy už konečně budu moct ten plot zase natřít... a jestli ty rajčata náhodou dnes už potřetí nepotřebujou zalét - nejlepší hláškou pak bylo jdi rychle zalejt ty rajčata, než začne pršet!

Z takového přístupu má člověk pouze velice vágní představu o tom, jak by vlastně měl žít. A tak dá na to, co ho baví - a utápí se v tom, protože ho to baví a tak mu to přijde smysluplné. Nebo se z nějak naopak stane extrémní nihilista, když si říká, že nic nemá smysl, nic neexsituje a rozhodně není nic, co by musel udělat. Pak ale taky dojde k závěru, že když už teda nemá nic smysl, tak alespoň bude dělat to, co mu dává potěší.

V tom lepším případu se takový člověk dostane už v raném věku k nějakému sportu, začně zdravě jíst, protože pak mí víc síly, lépe se cítí a v komunitě sportovců je z něj najednou bůh, takže ho to vlastně baví.

V tom horším případě spadne do extrémní slepoty, vyžívá se v životě v ne úplně správných zvycích a buď načichne k drogám nebo začně příliš sledovat telivizi, stane se z něj pecivál, přiliš hraje hry, kdo ví co prostě dělá, i kdyby to bylo poslouchání a sledování K-popu a pak ještě čtení brakových knížek, je to vlastně jedno, když se to přežene, je to všechno špatné a jsme všichni alkoholici jako ten, který je v malým princi, a rozhodně naše činy neospravedlňuje fakt "že kdykoliv vlastně můžeme přestat" a že je to "náš koníček" či smysluplné využítí našeho času. Pak už jenom záleží na tom, jak moc samy sebe klameme.

Vlastně problém není v žádné aktivitě, dokud jsme v životě spokojení, ale abychom byli v životě spokojení, buď musíme snížit své standarty, abychom vůbec byli ochotní některé aktivity dělat a trávit nad nimi tolik času (ale pak musíme očekávat, že se snížením standartů se objeví pocity, že vlastně nejsme dost dobří - však taky nejsme, když jsme se teď tak dobrovolně ponížili), a nebo postupně zvyšovat své standarty a budovat si lepší život (což je třeba mým cílem v životě - ať už budu dělat cokoliv a ať už to bude sebe-nemyslnější aktivita, u které to skončím, tak rozhodně a vždycky to musí být něco, kde na konci dne, měsíce či roku budu o to jedno procento lepší - protože pak člověk v sobě má tu jistotu, že ty věci zvládne a má tu jistotu, že život je skvělý a zároveň dostane pocit spokojenosti jako motivaci pokračovat dál).

Vím jen, že když jsem poprvé objevila svět seriálů, byl to seriál The Lost, který mě málem přivedl k záhubě. Tenhle fajn seriál, který má asi "jenom" šest sérií po asi "jenom" dvaceti dílech a asi "jenom" 40 minutách každý mi totiž zabral pouhý týden, než jsem ho dokoukala do konce. Byl to ohyzdný týden absolutně bez spánku či jakýchkoliv pauz, když tedy odečteme pauzu na záchod, jídlo, a občas jsem i v těch 12ti do té školy na pár hodin musela... Tak všechno co jsem dělala bylo, že jsem napětě sledovala do noci jeden seriál za druhým, pak se občas pohádala s rodičema, kteří naštěstí v té době mi vypnutím internetu moc neublížili, protože s takovou situací člověk dopředu počítá a další sérii si s předstihem stáhne - co kdyby byla bouřka, nastala apokalypsa nebo nedej bože, přestal fungovat internet...
Problém ale nastane, když ten seriál dokoukáte.

Říkáte si, co teď.

Jaký má život smysl.

Chvíli nad tím dumáte, pak dojtete k závěru, že to stejně nemá smysl, a pustíte si další sérii.

Koloběh opět začíná, deprese a komplexy se pomalu přibližují.

Uškodit si totiž nejlépe můžeme ve tmě, když před tím, co děláme, zavíráme oči, když pijeme proto, abychom zapomněli, že pijeme, když koukáme na seriály proto, abychom nemuseli myslet nad tím, že náš život moc nemá smysl a my mu ho rozhodně nedáváme.

Přitom je to tak jednoduché, když se cítíme dobře a máme dobrou náladu.

Život nemá smysl, ale když ho žijeme správně, víme, že největší smyl má, když se zamyslíme nad tím, jak každý den tu kvalitu toho života můžeme trochu zlepšit.

Víc nepotřebujeme

Jistotu už najdeme v sobě a nějakou víru, že se to podaří, to v nás někde hluboko také tkví. Jenom to stačí objevit, podívat se do sebe, přestat zavírat oči nad tím, co děláme a jak si ubližejeme, prostě být trochu vědomý v tom co chci a nechci dělat a to co nechci dělat jenom občas, ne pořád, ať ze mně není stroj, ať jsem pořád člověk, extrémy ty ne, ty nemáme rádi, ale pomalu, ať už šnečím nebo tryskovýum tempem, postupně se přibližovat k tomu ideálnímu životu, který si sníme, a zároveň vědět, že tam budeme stejně šťastní, jako jsme teď, ale že to štěstí které máme, pochází z toho, že věříme v sami sebe, že jsme hrdí na to, kam jsme se posunuli a s úsměvem na tváři sníme o tom, kam se ještě posunume.

A je to upřímně jedno co děláme, od hraní šachů, po psaní blogů, hraní sportu, budování karieéry nebo sexování do té doby, než se povoláním můžeme stát matkou, protože už máme tak vysoké příspěvky... To hlavní je, že to, co děláme nás baví a posouvá, a že to není jen páska před oči, která nám má zakrýt náš ponurý svět, který jsme si samy stvořili tím, že jsme si tu pásku nasazovali.

Toť vše, co jsem chtěla říct, snad jsem se nerozepsala až moc, ale nějak mě ta múza dnes oslovila.

Žijme tedy život, který chceme žít... a možná si jednou za těch 5 let přečtěmě Malého prince, protože v té pohádce je spousta mouder, které nás mohou posunout dál.

Read More

Kouření zhoršuje erekci

Tak a je to tady. Nemám do toho co kecat, ale stejně v každé skupince kouřících lidí, kde jsem sama nekuřák, upozorním na to, že kouření značně zhoršuje seuxální život.
Možná už si do toho neuvědomím, že kouření je dneska tak IN, že ten sexuální zájem dokáže i zajistit, přinejmenším z toho udělat filmovou scénu, protože si pak 16ka dá cígo po sexu, ale tohle mi za to fakt nestojí.
A cena? Já letos za cenu krabiček jednoho kuřáka za rok byla letos na Islandu. 

Popravdě se řadím mezi tu skupinu lidí, která vám řekne, že tráva jako taková je vlastně celkem v pohodě, že má dokonce spoustu léčivých účniků a někde ji i předepisují, například na sociální úzkosti a tak, jako legitimní lék. Dokonce vám i řeknu, že jakmile bude příležitost, ráda vyzkouším houbičky nebo LSD, samozřejmě tak nějak v bezpečných podmínkách. Ale proti těm cigaretám jsem fakt vysazená. A právem.
Proč?
Protože to s člověkem nic nedělá, ale vůbec nic. Alespoň ne ve chvíli, kdy vykouří tu svoji první cigartu.
Jistě, je to jiný pocit, když už někdo kouří půl druhého roku, pak už se ten absťák dostaví... a než aby si ryl nehtama ruce do krve, dá si cígo, protože ho to uklidní.
Ale naprostá většina pocitů, které lidé dostanou z vykouření cigarety, jsou asociované s reklamami, filmy, s tím, jak by na ně měly cigarety působit.

S čím už jsem se tak nějak smířila je, že cigarety prostě mají takovou bad-ass image, že téměř v každém tarantinovském filmu nebo v každé dektektivce si lidi vykouří svou poslední cigartu před smrtí, dají si ji po sexu nebo těsně před tím, než jdou někoho zabít.
Štve mě to. Štvě mě, jaký je sociální nátlak, na to, abychom začali kouřit. Že je to trend, populární, dělají to cool děcka, dělají to gymnastky, co odcházají z tělocvičny po náročném tréninku, kupodivu dost sportovců (což mě zaráží úplně nejvíc), že je to způsob, jak si s některými lidmi popovídat... přece se člověk nenechá vyloučit ze společnosti a když je sám, tak s nimi na to cígo zajde, i když si nedá. A pak si ještě vypravávějí storky, jak jim lidi řekli "cože, ty už taky?" a hrozně se tomu smějí, jak jsou vlastně cool.

Jenže s čím se rozhodně smířit nedokážu je, že nejenom, že je to všechno kampaň tabákových firem, ale hlavně, že se to teď dostává i mezi mladé. VapeTricks. Udělejte co nejhezčí kouřový trik.
Přeskočilo nám snad? Nebo je to další tvář kognitivní disonance?
Uvědome si svou hodnotu, přestaňme si dělat tolik hlavu  z názorů ostatní a přestaňme se chovat, jako bychom všichni byli dřív šikanované ovečky, kteří se teď bojí být sami sebou, aby náhodou se jim nestala zase nějaká nepříjemná zkušnost.
Když mi nevadí přijít ve společenských botech, halenkou s límečkem a k tomu staré roztrhané tepláky, tak mi rozhodně nevadí odmítnout cigaretu. Myslím, že nikdo, kdo je ochotný si dobrovolně ničit svoje zraví pro nějakou image, to nemá priority v hlavě úplně v pořádku.
Buďme ochotní toho pro sebe udělat víc.
I tohle je projev sebelásky, neklamat sama sebe a neupadávat do španých zvyků jenom proto, že to dělá někdo jiný.

Read More

Proč jsou zabedněnci zabednění - teorie kognitivní disonance

Těch případů je nespočet. Od lidí, kterým když nepřiletěla létající loď, která je měla spasit, co začali tvrdit, že oni spalisili svět svou vírou, po naprosto obyčejné příklady ze života, kdy si například sama zaplatím předražený vstup do muzea s dvěmi místnostmi a místo toho, abych se zasmála tomu, kolik jsem za to dala peněz, si nalhávám, jak je to vlastně zajímavé, jak mě to vlastně baví a jak jsem se vždycky chtěla dozvědět víc o genetické odlišnosti v barvě polárních lišek za poslední století (true story).

Abychom si trochu ušetřili čas, nejsem žadný psycholog, tak přikládám dvě zkopírované definice a pak se pokusím tento nelidský výraz alespoň trochu zlidštit.

První definice je z docela fajn webu, myslím, že mají celkem zajímavé články:).

Když je člověk svému postoji vysoce oddaný, předložení důkazů, které jeho postoj podkopávají, v něm vzbudí disonanci. Nejčastějším způsobem, jak takto vzniklou disonanci odstranit, je zkreslení nebo odmítnutí těchto důkazů (Aronson & Aronson, 2008). Způsob, jakým přijaté informace vysvětlujeme, pak závisí na tom, jak hluboce jsme o správnosti svého postoje přesvědčeni. (zdroj)

 A ještě google definice:

Kognitivní disonance je nevhodný, neodpovídající vztah mezi poznáními. Pod pojmem poznání jsou zahrnuty veškeré postoje, názory, přesvědčení, vědomosti a víra daného jedince. Kognitivní disonance je označení pro výchozí stav, který vede aktivity orientované na snížení tohoto nesouladu.
Autorem teorie kognitivní disonance je americký sociální psycholog Leon Festinger. Jedinec ve svém vnitřním životě směřuje k určité konzistenci. Jeho názory, víra a přesvědčení by měly být v souladu s tím, co jedinec skutečně dělá. Avšak v běžném životě přicházejí situace, kdy nitro člověka s vnější realitou konzistentní není. Tento jev nazval Festinger kognitivní disonance.

Kognitivní disonance má mnoho tváří. Jeden ze slavných pokusů se zákládá na tom, že testovali, co věřící lidé udělají, když jim namluví autorita, že přijde zkáza světa, před kterou je zachrání létající loď. Když samozřejmě v daný den žádná potopa nebyla a žádná loď se neukázala, vyšli do ulic s tím, že spasili svět svou vírou.
Dalším zajímavým pokusem pak bylo, když dvou různým skupinám studentů zaplatili odlišné částky (1 dolar a 20 dolarů) za to, že napíšou seminární práci. Skupina, která byla ohodnoce malou částkou si silně ospravdlňovala psaní, říkali si - mně to vlastně baví. Ta druhá už k sobě byla upřímnější.
Kognitivní disonancí ale je třeba, když potkáme silného kuřáka, co nám tvrdí, že je to vlastně v pořádku. Jeho babička / dědeček / strýček kouří už 50 let, dvě krabičky denně, teď je jim 90 a vlastně jsou zdravý! A ejhle, další příbuzný nekuřák stejně na tu rakovinu zemřel.
Jasně, že ti kuřáci vědí, že je to špatné, jasně, že mají veškeré poznání, co se týče rakovin a dalších nemocí, co můžou cigarety způsobit (paradoxně spíš než rakovinu plic dostanete kardiovaskulární poruchu - třeba infarkt). Jenomže pro naše vědomí je těžké jít proti faktům, které víme, chovat se jinak, než nám přijde rozumné, tak si to musíme nějakým způsobem odůvodnit. Vždyť kouření je vlastně v pohodě, dělá to skoro každý. Vždyť mě ta práce vlastně baví, já to nedělám pro ty peníze, alespoň mám šéfa kliďase. Vždyť já jsem vlastně ráda na čerstvém vzduchu, proto mi ta práce v lese zadarmo nevadí... Alespoň pak nemusím do fitka.

Zajímavé pak ještě je, že čím více je rozhodnutí z naší vůle (špatně placená práce, muzeum polárních lišek, kouření), tím silnější disonance nastává. Když totiž rozhodnutí z naší vůle neděláme, přikáže nám to rodič, nadrížený, nebo z nějakého důvodu to prostě udělat musíme, pak si to už dále nemusíme ospravedlňovat.

Otázkou pak už jen zbývá, jestli opravdu není lepší dělat málo placenou práci jenom proto, že nastane kognitivní disonance a my si takovou práci mnohem více užijeme.

Read More

Quentin Tarantino

Amerika. Černý humor. Výborné dialogy. Způsob jak si obohatit slovníček sprostých slov. Bývalý uvadeč pornokina. Práce ve videopůjčovně. Vězení za nezaplacený parkovací lístek.
Akce. Násilí. Spousta krve. Miluje cákancové horarory (splatter horror = násilí vyjádřené kresbou).
Jeho oblíbený režisér? Dario Argento - tvůrce Inferna nebo třeba Drakuly.

Je to tak trochu blázen, liší se od všech ostatních režisérů takovým způsobem, že ho to zároveň asi i proslavuje.
Jeho filmy jsou plné brutálního násilí, dobře stavěných dialogů, plot twistů a plot-twist-twistů, protože tam, kde už nějaký čekáte, takže vlastně skončíte pokaždé na konci filmu s otevřenou pusou a zíráte jako pětileté dítě na jednoduchý karetní trik.

Na jednu stranu natočí film jako je Django, který vyvolá obrovské pohoršení ve společnosti, což nakonec vede k tomu, že násilí v jeho filmech je nejčastější probírané téma, ale on je spokojený. Tvrdí, že se alespoň o tak kontroverzních tématech lidi baví, zatímco před filmem se takovým tématem vůbec nezabýval.
Podpořil dokonce hnutí Black Lives Matters a kritizuje policejní násilí na čených, nicméně jeho výroky police po celé USA odmítla a dále zkritizovala jeho film Osm hrozných, který v tu dobu vyšel.

Tak trochu kontroverzní režisér, jeho filmy nejsou úplně pro každého, protože jsou tak odlišné, zvlášť co se týče přemíry násilí a neuvěřitelných akčních scén, a snad i hlavně tím, že příběhy bývají často velice jednoduché.
V tarantinovských filmech se spíše na příběch totiž musíme zaměřit na uměleckou hodnotu, zpracování, dialogy a vlastně i takové detaily, jako že Uma Thurman jakožto Beatrix Kiddo si může do letadla vzít svou Katanu, protože její výrobek je považován za absolutní umění.
Na umělecké hodnotě filmů přidává i fakt, že se Tarantino rozhodnul natočit během svého života pouhých 10 filmů - ale kvalitních. Nejprve začne hudbou, nejdůležitější je úvodní hudba (během titulek), která navodí atmosféru celého filmu. Podle hudby teprve vymýšlí příběh, a proto to taky tak hezky všechno pasuje...
Jinými slovy, doporučuje 10 z 10ti Aniček!
Na Tarantinovské filmy určitě někdy koukněte, je to absolutní must pro naši generaci!

Read More

Ale dědo, ty to nevíš? Velké zadky jsou teď moderní

Jsem si říkal, že ty třeba taky držíš linii, takže to nejíš a pak je to akorát úplně zbytečné pokušení.
Co? To ne!
Jejda, beru zpátky úplně všechno co jsem řekl! Já jsem to nijak nemyslel. Úplně na to zapomeň.

Upřímně, jsem fakt narcis. Když je někde volné zrcadlo, pózuju před ním a hraju si na to, že mám svaly, dokud se neobjeví někdo jiný a nepřistihne mě v takhle intimní chvilce. Ach, už se to párkrát stalo.
Co teda řídí ideály společnosti a proč nechci mít postavu, jakou si ostatní představují, že je ideál? Jak to může mít někdo tak na háku jako já?

Pospíchám na autobus, rychle popadnu batoh, ani si nenatočím vodu a teprve až ve dveřích si všimnu strejdy, co přišel na návštevu.
Omluvím se, že fakt pospíchám, ale stejně  nedá dopustit na alespoň minimální small-talk, stěžuje si na to, že děda (jeho taťka) kupuje moc tučné sýry.

-- Jsem si říkal, že ty třeba taky držíš linii, takže to nejíš a pak je to akorát úplně zbytečné pokušení. A on mi teda říkal, že cvičíš, že naopak jíš hodně.
-- To mně je nějaká linie úplně jedno, já chci mít hlavně sílu!
-- Takže opravdu cvičíš? Teda, to jsem nevěděl!

Přiznávám, že v tu chvíli jsem se trochu zarazila. Vypadám na to, že bych potřebovala zhubnout? A to cvičení na mě fakt není vidět? Ale ten důvod, proč jsem zůstala tak zaraženě stát byl hlavně proto, že ačkoliv si sama o sobě myslím, že mám zatím nejideálnější postavu, co jsem kdy měla (Upřímně, fakt, jsem narcis, když najdu místo, kde jsou zrcadla a žádné lidi kolem, pózuju jak veškeré instagramové fitnessačky a chválím si, jak dobře vlastně vypadám... Fotím si na mobil progress fotky a představuju si, jak jednou půjdu na koupák a všem mým kamarádům spadne čelist až ke kolenou) - evidetně si to nemyslí všichni.
Častokrát, když jsem se vrátila za dědou, mi řekl, stoupni si na váhu! Proboha! Ty jsi o 4 kila těžší než jsi byla před rokem!
Tu zmrzlinu by sis už něměla dávat.
Všichni si dáme ještě porci. Ale Anička už nemusí. Hahaha. To byl vtip, dodá ještě.
Teď jsi kolem mě prošla... A myslím, že ti vyrostl zadek. Hlídej si to, ať z toho cvičení nemáš moc velkou zadnici!

Nebo znáte někoho s PPP? Tenhle rok jsem potkala asi 4 takové holčiny (pravděpodobně ale víc), shodou okolností z toho jedna z nich je hodně dobrá kamarádka.
Když jsme se bavily o anorexii, vysvětlovala mi, že jeden z jejích triggerů bylo, když jí taťka řekl, že má břicho jako pneumatiku.
To to všechno sníš? Takovou porci??!
Budeš tlustá, nejez to!
Tuky jsou nezdravé!
Cukry jsou zlo!
Bílkoviny jsou mýtus. Nepotřebujeme jich tolik, kolik se tvrdí.
Cože? Processed food? Pizza? Řízek? Smažené věci? To je ale tak nezdravé!

Tak zaprvé, dokud jíte všechno v přiměřených mírách, je všechno ok.
Zadruhé, pokud si nechceme vyvinout PPP tak jak spousta dalších holek a pak se v online anorektických skupinách podporovat, abych nejedly ten salát ani k večeři, možná je na čase upustit od toho, co se nám říká, jak máme vypadat.
Když jsem byla malá, byly populární ploché zadky. Velká prsa, úzký trup, žádný zadek, nožky jako tyčky od plotu. A taky se nosily barevné džíny, purpurové, zelené, oranžové a bizardně smíchané s podobně barevným vrškem.
A stejně tak jako se mění móda se mění i požadavky na naše tělo, kdy z toho výčtu věcí možná už platí jenom ten úzký trup. Ale najednou je žádoucí, abychom měly velké vypracované zadečky, nosily kvůli tomu i push up kalhoty, a když ty prsa nemáme, tak už to vlastně ani nevadí.
Nenechme si diktovat, co máme dělat se svým tělem, tak jako si necháme diktovat, co se zrovna nosí. Rozhodně je pro mě důležitější spokojenost a již zmiňovaná síla do sportu než abych splňovala požadavky lidí kolem mně. Budu mnohem šťastnější, když budu schopná ujít 40km aniž by mě bolely nohy, než abych měla zadeček jak broskvičku a dvě párátka z něj dolů.

A takhle by to mohlo pokračovat dál. Ani to nemusím vysvětlovat, snad je Vám už jasné, že kolem nás se nachází spousta rozpolcených názorů na to, co je vlastně fajn, jak vypadáme, jak bychom měly vypadat a tak dále a tak dále. A není to vlastně jedno? Přece mi záleží jenom na tom, jak jsem spokojená sama se sebou a spokojená budu, když se každým dnem trochu v něčem zlepším. Když o sebe budu dbát, o své tělo, starat se o něj a hýčkat si ho, protože ho potřebuju k tomu, aby mi pomohlo s tou veškerou fyzickou aktivitou.
Líbí se mi, že se rozvíjí trend mladých lidí chodit pravidelně cvičit a formovat postavu (snad to není jen klam, že těch fitness center přibývá na každém rohu), a rozhodně jsem ráda za všechny, co takto dbají o svůj fyzický habitus. Líbí se mi, když slyším, že někdo cvičí, ale stejně tak se mi i líbí ploché zadky, špíčkové svalíky a vyčuhující faldíky. Teda, pokud je ten člověk sám se sebou spokojený.
Jelikož ignoruju názory ostatních na svůj vzhled, tak stejně tak se snažím netvořit si názory na vzhled ostatních, alespoň co se týče postavy. Je to jejich věc, jejich rozhodnutí, jejich spokojenost.

Na závěr přikládám dvě fotky insta-holek.
Kayla Itsines, která mi byla dlouho dobou inspirací, než mi došlo, že ona patří přesně mezi ten typ holek, co sice cvičí, ale sní toho příliš málo, než aby mohly nějaké svaly vůbec nabrat. Ano, je na nich vidět, že cvičí, ale to jenom protože jsou tak hrozně hubené. A jsem si jistá, že Kayla Itsines je tou nejspokojenější holkou, co se týče svého těla, na světě. Jenom to není můj ideál.

Karina Elle je naopak pro mě takový osobní cíl a rozhodně dobrá motivace. Patří přesně mezi ty holky, které vyvracují, že když je holka namakaná, tak je to hrozně ošklivé! A doufám, že z tebe nebude kulturistka! To je naprosto hrozné, nedávno jsem viděl v televizi...

Svaly nikomu ještě nenarosly přes noc, vysportovaní lidé jsou si vědomy svého stavu a kam směřují, ale děkuju příspěvek. Nic z toho ale nezmění můj názor.

Read More

Proč očkování nezpůsobuje autismus a proč počet filmů ve kterých se objevil Nicolas Cage je stejný jako počet lidí, co se utopilo ve svém bazéně (každým rokem)

Jistě, nese to své rizika, asi stejně tak velká, jako že otěhotníte jako žena análem, ale to riziko tam je a já chápu, proč se toho lidi bojí. Netvrdím teď, že to týká nějaké větší skupiny lidí, spíše minima, spíše z nepozornosti, ale občas se stane, že lidé přestají vnímat rizika, zaslepí je strach a přestanou uvažovat racionálně. Tací by si měli položit otázku - co je větší rizko? Že Vaše dítě, neočkované, navšíví kamarádka obrna a její parťák tetanus, nebo že Vaše dítě, tím, že ho očkujete, bude ten jeden z miliona případů, kterému se například vyvine alergická reakce?

Očkování
- záchrání spoustu životů ročně
- NEzpůsobují autismus
Ale to vlastně všichni víme. Tak proč tedy vůbec debatovat o tom, jestli jsou správná?
Pár dní zpátky jsem potkala další paní, která mi tvrdila opak. Proto píšu, proč je možné, že si lidé, ačkoliv společnost má opačné názory, mohou vyvinou taková tvrzení. A proto říkám, že bychom pro takové lidi měli mít pochopení a než se jim to snažit vyvracet (což by je ještě více utvrdilo v takovém názoru), si uvědomit, co je k tomu vedlo, mít pro takový názor pochopení a možná, ale jenom možná (a hlavně až bude řeč o něčem jiném) převyprávět storku, jak jsme se v něčem jednou hrozně mýlili my sami.


Průšvih, proč se vůbec rozšiřila takto falešná idea, jako že by očkování mohlo být spojeno s autismem je, že my vlastně nevíme, co způsobuje autismus. Nemůžeme tušit! Stejně tak se s ním spojuje používání plastů, pesticidů, antidepresiv během těhotenství, GMO potravin, cukru nebo třeba střevních bakterií. A přesně to všechno najdeme na internetu. V podstatě cokoliv, co by mohlo dávat našemu mozku smysl. Už jste někdy hledali na nějaké kontroverzní téma odpověď na internetu? Většinou Vám to najde zcela opačné názory, které se absolutně vylučují a většina lidí si z toho vybere to, co chce zrovna slyšet. Říká se tomu konfirmační zkreslení, je to tendence vyhledávat pouze ty informace, co se nám líbí a zrovna nám dávají smysl.


A teď si představte situaci, kdy máte autistické dítě, doktor Vám není schopný vysvětlit proč (protože to nejsou nadpřirozené bytosti, jak si většina lidí myslí a co se nedá vyčíst v knihách a lidstvo neví proč, tak nebude vědět ten jeden chudák doktůrek), vy jdete domů a na internetu najdete spoustu falešných článků o autismu spojeném s vakcínou.
Pak si přečtete, že během očkování se zavádí do těla, Vašemu mozku začne dávat smysl, proč je to tak špatné a bum, teorie je na světě.
Jasně, že se očkováním zavádí oslabený nebo mrtvý vir, jak jinak byste chtěli naučit Vaši imunitu takové novince?
A co hůř? Co když to autistické dítě má Vaše kamarádka, která své dítě samozřejmě nechala očkovat?
Dalším faktorem, který přispívá k našemu přesvědční, je naše touha mít jedno univerzální řešení, jeden univerzální lék na všechno, jednu teorii strun, která spojuje veškeré dětí.
Potřebujeme jasnou příčinu a jasný následek, aby nám do dávalo smysl. A není snad pravda, že autismus stoupnul stejně tak rychle jako stoupnul počet očkovaných lidí? Že by tohle byla naše zázračná pilulka?
Ano, stejně tak si do googlu můžete zadat korelace mezi počtem filmů, co natočil Nicolas Cage a lidí, co se utopilo v bazéně a uvidíte, že bude silná. Btw: https://imgur.com/gallery/YL79x

Jenže ono to tak nefunguje, ono se nedá všechno vysvětlit jednou jednoduchou příčinou. Stejně tak jako se nám nevyléčí rakovina tím, že budeme dodržovat pitný režim a jíst hodně vitaminu C. A stejně tak se nemá nevyřeší globální oteplování tím, že začneme běhat.
Světu bohužel vládnou kognitivní zkreslení, bias, které nám podvědomě přeměňují svět v jednu nesmyslnou pohádku a to bychom si měli uvědomovat, proto bychom měli být toleratní k exteristickým názorům ... a možná, ale jenom možná, jim někdy decentně naznačit, že se šíří světem spousta mýtů.
Stejně tak můžeme věřit, že Američani nebyli na měsíci a že Židové vládnou světu.

Proud of our world!

Read More

Fancy andragogika v podání prarodičů aneb přestaňte prosím

Andragogika? Je to dobré s chlebem nebo k tomu musíš vařit přílohu?

Své prarodiče mám neskutečně ráda. Rozvíjí mě, díky nim třeba vím, co ta angragoika znamená (defacto výchova dospělých). Jenže se také pokoušejí své čachry machry tohodle oboru na mě taky uplatnit. Ve svých 20ti letech si přijdu tím nej-nej-nej-nejdospělejším tvorečkem, co vůbec může být, takže mě rozhodně nenadchne, když mi začnou vykládat, jak je hrozně důležité, abych nepřišla na tu večeři ani o minutu později, a když se tak náhodou stane, uslyším o tom ještě celý zbytek týdne.
Když zapomenu uklidit nádobí, spadnu do kolonky nenapravitelných bordelářů (a tak ho uklízím vždy na poslední chvíli, těsně před tím, než přijedou, abych nemusela mýt každý hrnek zvlášť - a když mě náhodou zaslechnout, jak ještě rychle umývám, dodají s doslova slyšitelným úšklebkem pospěš si, nebo bude zle!), ale úplně to nejhorší, co se může stát je, že babička najde vlasy v koupelně. Neumyté nádobí? No dobře. Neustlaná postel? Alespoň si zavři dveře, já to chápu, je zkouškové. Špinavé bosé nohy z venčí? Ach, tak pro tentokrát zavřu oči. Ale zatraceně!Vlas na zemi?! No, tohle už je teda moc. To snad nemyslíš vážně! Jdi to uklidit!

Vypráví mi o tom, jak jako studenti žili v příšerných kolejních podmínkách, ale upřímně, na mé koleji by asi nepřežili ani den.
Pamatuju si, že když jsme přišli a vytřeli (a to bylo jedinkrát za ten semester), tak voda byla černější než nejhlubší doly Morie a pak jsme ještě museli čistit ten záchod, do kterého jsme to vylili. Na skříních byla vrstva prachu, že stačilo prstem zavadit a rázem jste změnili rasu. A i když jsme důkladně uklidili, tak to vydrželo v tom hezkém stavu asi jen týden. Možná proto jsme pak jásali, když se někdo rozhodnul, že mu na víkend přijede návštěva - znamenalo to se co nejrychleji vypařit (z jakéhokoliv důvodu) - a pak jenom čekat, až to kvůli cenné návštěve uklidí.

Každopádně si myslím, že jakmile se ditě dostane do puberty, tak už je pozdě měnit nějaké jeho vychování. Má svoje názory, svoji mysl, svoje přesvědčení a rozhodně svoji vůli, takže to prosím nedělejte. Akorát to zhorší vztah a stane se to dočasným řešením, protože pak se odstěhuje a ten nepořádek si bude vést dál.
Mně ale spíš jde o ten zbytek - nesnažte se mě vychovat, abych sledovala televizi Nova a dlouhé proslovy v poslanecké sněmovně - a nebuďtě pak nepříjmení, když Vám sdělím, že se tím zabývat nechci.
Rozhodně se mě nesnažte vychovat k tomu, že čokoláda ani tučné sýry mi vlastně ani trochu nevadí, a že toho mám jíst kvanta tak jako vy.
A už vůbec mi prosím nemluvte do toho, jak se mám učit, protože silně pochybuju o tom, že to, co fungovalo pro Vás, bude fungovat i mně.

Read More